Příběh
pivovaru

Je to příběh lidí z periferie, kteří chtěli a opravdu udělali něco dobrého pro sebe a svoji čtvrť.

Představte si, že dobrých padesát let před vznikem samostatné republiky, začnou Češi plánovat, že chtějí svůj český pivovar. To nebylo jen tak. V Praze se tehdy byznys točil převážně kolem německého kapitálu.

Z ryze českých zdrojů dali dohromady dost peněz a pivovar postavili s myšlenkou českého národního podniku. Zaměstnával české lidi a preferoval české obchodní partnery.

První várku piva jsme uvařili 1. května 1871 a dobré jméno jsme získali zejména díky Smíchovské desítce. S ní přišel tehdejší vrchní sládek Michael Trnka a jeho receptura se stala legendou a standardem pro piva podobného typu. On přitom chtěl uvařit dobré a dostupné pivo pro všechny čechy, což se mu evidentně povedlo.
Sládek Trnka má ještě jeden zářez v pivních dějinách, když v roce 1884 vymyslel a uvařil Granát. První polotmavý ležák s granátovou barvou, který jsme i přes surovinovou náročnost dokázali uvařit i v těžkých hospodářských časech a ke všeobecné spokojenosti ho vaříme i dnes.

V procesu, na jehož konci si pochutnáte na harmonické a dokonale vyvážené chuti piva, jsou důležité kvasinky. A v nich jsme na Smíchově machři. A už hodně, hodně dlouho. Jako vůbec jeden z prvních pivovarů v zemi jsme založili v roce 1900 vlastní propagační stanici kvasnic a od té doby držíme a používáme vlastní kvasničný kmen.

Ale ještě zpátky do historie. Na přelomu 19. a 20. století
jsme se stále nazývali Smíchovským pivovarem. Naše
současná značka vznikla během jedné bouřlivé večerní
debaty na valné hromadě pivovaru až v roce 1913.

A byla to doba prvorepublikového rozkvětu, v němž své slovo měl i další velikán našeho pivovaru. Karel Dimmer. Předseda správní rady a vizionář, který napravil válečné škody a vrátil pivovaru kvalitu a slávu. Zrychlil výrobu a všechny dřevěné ležácké sudy vyměnil za ocelové tanky.

I díky němu v roce 1939 uvařil pivovar 859 561 hektolitů a stal se největším pivovarem v tehdejším Československu.

Ve stejném roce však přišla další válečná rána a pro národ i pivovar začaly zase těžké časy. Surovin bylo pomálu a na příděl. A pivo bylo na posledním místě. Do pivovaru se už neinvestovalo. Spíš naopak. A tak se může tradovat hrdinský čin z roku 1944, kdy okupanti chtěli zabavit novou měděnou varnu, připravenou k instalaci. Naši ji jedné noci zazdili. Prostě ji nechali zmizet. A tak ji zachránili. Protože věděli, že varna je srdcem pivovaru, které po válce musí začít znovu bít.

A tak se opravdu stalo. Ale nebyl to pravidelný tlukot. Pivovar byl s nástupem komunistů k moci znárodněn.

Války ani komunistický zábor nás však nikdy nedonutily ustoupit z našich zásad. Dobré pivo jsme se snažili vařit vždycky.

Začali jsme exportovat pivo do Východní Evropy a výstav v pivovaru stále stoupal a roku 1960 jsme pokořili hranici 1 000 000 hl. piva.

Jsme hrdí na to, že šíříme dobrou pověst českého
piva po celém světě a tak si příznivci piva
Staropramen mohou vychutnat ležák, granát či
jedenáctku ve více jak 35 zemích světa. 

A přišel rok 1989 a společenské změny, které se dotkly i našeho pivovaru. A my věříme, že v dobrém. Už v roce 1996 jsme začali s modernizací, která vedla k tomu, že jsme v té době měli jednu z největších varen ve střední Evropě.

V současné době je náš  pivovar druhým největším producentem piva v České republice. Pivo vaříme stále pro naše lidi, ale také ho vyvážíme do světa.